Bezmoc, Hřích a Vykoupení
Vykoupení
dfsg
Proč to tak neúnosně bolí, drásá
kde klid je, byť i nudná spása
já nejsem přívržencem velkých hnutí,
však mysl má již bez pohnutí
kolik let v mezičase vznáší se
a já mám dost věčného pnutí
v hlavě i těle, v té baňce rtuti na místo krve
snad jenom nervy baví se, však proč tak zběsile a bez ohlasu
na téhle pouti bez kompasu, na téhle pouti bez cíle.
Na kolotoči přání nesplněných, jenž točí se tak zavile
třeba to všechno je jen zdání
moct jenom zastavit ten proud,
dopřát si božské odříkání
vlít krev do odkrvených dlaní, zbavit se okovů a pout
a životem plout spanile...
do očí vehnat naděj, víru
na místo šedivého splínu
té mlhy, husté, rozplizlé, jež jako matka dítky své
každičkou myšlenku a touhu, snažící přiblížit se bohu...tak vroucně vine, obtáčí.....
Snad aspoň v tobě skrýt se mohu,
náruči smrti věrná stálice
k tobě se schoulit běžím, spěchám, a za běhu se kajíce
Ti odevzdávám svoje hříchy, na černém podnosu i na míse
a odhazuji zbytky pýchy, jež bránila mi zabít se...
kl
Hřích
jk
Inspirovaná básní tesknou,
při níž se slzy v očích lesknou,
usedám k listu bílému jak sníh
vypsat chci z duše těžký hřích,
jenž omluvy ni odpuštění nezná
jak oheň pálí, rána řezná,
den co den znovu otevřená,
studna z níž bolest pramení,
studna jíž na dno nedohlédneš
kde najdu skromné stavení,
v němž duši svou bych navždy skryla,
bych více druhé neranila,
by nikdy nezřeli, ni koutky očí svých... na řasách smrtelný můj hřích...
kj
Bezmoc
kl
Vypsat svou duši z těla chtěla, jak cítila se všeho plna, když schvátila ji černá vlna...
vlastního vědomí a nevědomí
dusíce se, jsouc téměř v bezvědomí,
a přitom plně vědoma si nečistého zrna
raněné pýchy... chtíče být vždy prvá
samo vše plyne, věty, slova,
verše se noří zpoza rtů...
bezmocná duše básníkova,
tápe, hledá svůj smysl zas a znova
v šedi všech ztracených svých dnů
zrádných svých nekonečných, marných snů
duševním marastem a bahnem
složitých vnitřních pochodů
brodí se v úpěnlivé snaze,
najít své místo... však jak v dlaze
spoutaná cítí se...
a neschopná se hnout, zbavit se okovů a pout...
bezmocná jsouc uzřít svůj cíl,
ztuhlými články prstů bolavých,
dotknout se iluzí, tančících víl...
pohnout jen koutky úst již zmodralých
podstatu světa snažíce se postihnout,
sám snadno zapomínám, kam jsem to vlastně chtěl plout,
kam že to toužim proniknout, a kde že najdu přístřeší,
těkavou mysl skryju v klidný kout...